Kapitola jedenáctá

7. června 2016 v 17:16 | El Seihyoki |  Tick Tack
Zahází mi někdo mojí rakev? Nezasloužím si žít! Jsem krutá!





Chtěl odejít ihned po tom, co mladší usnul, ale… nedokázal to. Pořád z něj nemohl spustit oči. Čím víc se na něj ale díval, tím víc jej to bolelo. Neměl za ním chodit. Neměl jej probudit. Bylo to ještě horší, než si myslel. Ne, na tohle se nikdo nikdy nemohl připravit. Loučit se s milovanými je to nejhorší, co člověk může zažít.

"Choi Siwone, doufám, že tam kam odejdeš, se budeš mít lépe, než tady. A prosím, počkej tam na nás. Jsme rodina a držet pospolu budeme i po smrti…" šeptl, naposled jemně stiskl jeho ruku, otočil se a odhodlal se odejít.



***



"Heechule?" ozval se za ním tak moc povědomý hlas. Sevřel ruce v pěst. Co tam dělal on? Chtěl Siwonovo odchod ještě ztížit? Zastavil se v chůzi, a otočil se za svým bývalým parťákem. Nikdy… nikdy mu neodpustí, že od nich odešel. Že opustil Siwona. Sobec.

"Hangengu…" řekl suše a podíval se mu do tváře. Nevydržel cítit nenávist dlouho, zvláště potom, v jakém stavu ho uviděl. Hangeng byl bílý jak stěna, v očích naprostá beznaděj. Povzdychl si, beze slova k mladšímu přešel a objal jej.

"Hlupáku!" zamumlal mu do mikiny. Hangeng měl chvíli oči vytřeštěné. Popravdě takovou reakci nečekal. Jen tam strnule stál, než mu došlo, že Chul… se na něj nezlobí? Začal se nepatrně třást. Zvedl ruce, aby jej mohl také obejmout.

"Chule…" vydechl bolestně a po tvářích mu stekly slzy, které se tak pracně snažil dlouhou dobu skrývat. Starší jej sevřel pevněji a sám jen tak tak zadržoval pláč.

"Je to moje vina…" zašeptal Hangeng, "Kdy-kdybych neodešel…"

"Čas už nevrátíš, Hane. Na to už je pozdě..." Heechul věděl, že ta slova byla krutá a bolestivá, ale… neměl už žádnou sílu. Chtěl v tichosti opustit nemocnici a zapomenout. Alespoň na chvíli… jenže, teď jej Hangeng zastavil a on... sílu, která mu zbývala, se snažil předat jemu. Bylo mu jasné, že ten, kdo u něj bude až do konce, nebudou jeho rodiče, ale on.

"Buď tu pro něj až do samého konce, Hankyung. Buď silný až do jeho posledního výdechu. Do jeho posledního úderu srdce… jinak ti nikdy neodpustím. Nikdy!" s těmito slovy se od mladšího odtáhl, na chvíli mu stiskl rameno a pak se otočil a nechal tam Hangenga samotného.



***



V tichosti stál u lůžka a držel Siwonovu ruku. Nemluvili. Siwon nechtěl. On nechtěl. Tedy chtěl, ale nemohl. Kdyby jen otevřel ústa, věděl, že by ho stejně hlas zradil. Nepatrně se chvěl. Nechtěl Siwonovi odchod ještě ztížit, ale kdo by v takovou chvíli dokázal být silný?

"T-Teukie…" ticho nakonec přerušil mladší muž. Světlovlásek pozvedl pohled a zadíval se do Siwonových očí. Siwon nemusel nic říkat a stejně věděl, co po něm chtěl.

"Už je čas…" smutně kývnul hlavou. Sehnul se k němu a lehce se rty dotknul jeho čela.

"Nikdy na tebe nezapomeneme, Siwone. Nikdy…" šeptl, naposled se mu podíval do očí a pak se rychle otočil a přešel ke dveřím.

"Nebuď smutný, hyung. Postarej se o ně, prosím…"

Leeteuk sevřel ruce v pěst, po tváři mu stekla slza, ale rychle ji hřbetem ruky setřel. Ještě jednou. Musel. Otočil se na Siwona a věnoval mu ten nejkrásnější a nejzářivější úsměv, který dokázal.

"Hm!"

Když Leeteuk vyšel z pokoje, všichni se na něj dívali s tím nejbolestivějším pohledem, který kdy u nich viděl. Chtěl všechny obejmout, chtěl vypustit všechnu tu bolest pryč, ale… na to nebyl čas. Museli to zvládnout. Slíbil to. Slíbil Siwonovi, že nenechá kluky trápit se dlouho. Že všechny ochrání.

"Buď mu tou největší oporou, Hankyung…" Teuk mu chvíli stiskl rameno, aby mu dodal odvahy a pak řekl to, co nikdy nechtěl vypustit z úst: "Ukonči to…"



Chvíli na to, co Hangeng za sebou zavřel dveře, se místností a pak dále i chodbou rozlehl jeden nepřerušovaný zvuk… Ten, jenž znamenal konec.

Siwono srdce už nemělo nikdy bít…



***



Siwonovi to připadalo věčnost, než se dveře do nemocničního pokoje opět otevřeli a on spatřil toho, koho z celého svého srdce miloval. Opravdu se mu nezdál. Opravdu za ním přijel. On ho vážně miloval po celou tu dobu. Proč to nechápal? Měl za ním odjet. Přemluvit ho, aby se vrátil. Zvládli by to. Určitě…

Ne. Takhle na konci být takovým sobcem. Co chtěl po Hanovi? Aby si zničil život?

Nevědomky tiše vzlyknul.

"Omlouvám se, Hannie… V-vá-vážně se omlouvám. Je mi to tak líto," jeho tělo se začlo třást. Nedokázal to zastavit.

Han na nic nečekal, lehl si vedle mladšího a pevně jej sevřel v náruči.

"Pššš, Wonnie. Uklidni se. Neomlouvej se. Nenamáhej se. Není to tvoje vina.. Ššš.." šeptal mu do ucha uklidňující slova, která jej zevnitř drásala na kusy. Siwon za nic nemohl. To on… všechno zavinil. Nikdy si tohle neodpustí. Nemá na to právo… až do konce svých dnů ho tohle bude pronásledovat jako noční můra.

Po pár minutách se Siwon nakonec utišil, spíše ale kvůli docházejícím silám, než díky utěšujícím slovům.

"Hannie, slib mi něco…" protnul ticho Siwon a s obtíží natočil hlavu na stranu, aby staršímu viděl do tváře.

"Cokoliv…"

"Vrať se ke klukům… j-já vím že je to ode mne sobecké, ale…"

"Vrátím," nenechal ho doříct větu a umlčel ho rty. Jednou rukou mu hladil tvář, a druhou jej lehce svíral v náruči, přičemž v ní ještě držel jednu hadičku s tlačítkem. Tu, která jej stále udržovala při životě.

"Řekni to Hannie… chci to slyšet. Naposled."

"Wo ai ni, Shichuan. Wo ai ni…" zašeptal a zmáčkl tlačítko a ihned zavřel oči. Nechtěl. Nemohl se na to dívat… jak naposled vydechne, pozvolna zavře oči, které on už nikdy nespatří…

"Hannie…"

"Hm?"

"Slyšíš ty hodiny?"

"…"

"Tick… tack…."

"…"

"Tick………… tack…"

"…………"

"Tick…………………………………"

Sbohem, Shichuan, má lásko…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tick Tack...?!

<3 100% (3)
TT_TT 0% (0)
-_- 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama