07 | Zřejmě máte ještě otřes mozku

15. června 2016 v 14:25 | El Seihyoki |  On mě nemá rád
Ok. Tenhle díl mě opět rozsekal... hlavně příhoda s Teukem... Meloun... prostě :D Pochopíte, až si to přečtete :D



Pomalu otevřu oči a zamžourám.

"Hmff," pokusím se odfouknout si vlasy z očí. Nepovede se. Zkusím to ještě jednou, ale opět marně. S největší nevolí zvednu ruku a zastrčím si neposlušný pramen vlasů za ucho. Chci se zvednout, ale až teď si uvědomím, že mi v tom něco, nebo spíše někdo, brání.

"Heh? Siwone! Pusť mě, kruci!" zaprskám, když se k dotyčnému otočím a zjistím, že je to zase on. On ale nehne brvou.

"Nespi a pusť mě!" strčím do něj. Nic. Žádná odezva.

"Doprdele Siwone! Vzbuď se ty svalouši jeden!" strčím do něj, ale protože mě docela dost bolí rameno, moc velký účinek to nemá.

"Kruci! Máámííí!" zařvu a kouknu po Siwonovi. Ten jen něco zamumlá a ještě víc si mě natiskne na svoje tělo. Hííííííííík? Celá se otřesu.

"Pomozte mi něěěěkdoooo!" zavyju zoufale a dál se bez úspěchu snažím dostat od Siwona. Pokud se nevzbudí, nebo mě někdo nezachrání, asi bude mít Siwon mokré prostěradlo fakt!!! Už to nevydržííím!

"Co tu kvičíš?" zasměje se mezi dveřmi Yesung a já přestanu s dosavadní činností a podívám se na svoji záchranu.

"Muhá!!! Sungie!!! Zlato! Mohl bys ze mě dostat tu hroudu svalů? Nebo se potento!" poprosím ho. On se pobaveně ušklíbne, ale přejde k posteli. Kopne Siwona, zřejmě do prdele. Siwon v tu chvíli vykvíkne jak prase a prohne se tak, že se na mě JEŠTĚ VÍC nalepí.

"Kurva! Wone! Pusť mě už!" zaječím. V ten moment jsem volná! Johoooo! Vyskočím z postele, vyřítím se na chodbu, schody beru tak po dvou třech a bez zaklepání vlítnu do koupelny. Že se tam Hae s Hyukem sprchují, mě nezajímá. Štěstí, že maj závěs.

"Úůůůůůůf…" ulevím si. Když si jaksi uvědomím, že nejsem v místnosti sama, ztuhnu.

"He..hehe… he! Promiňte mi kluci za vyrušení!" stejně tak, jakou rychlostí jsem vlítla do koupelny, z ní i zmizím. Přičemž na chodbě napálím do protější zdi. Uhuéé… Už ne! Proč! Než stihnu padnout k zemi, někdo mě chytne.

"Teukie? Proč máš na hlavě meloun?" zahuhlám a v ten okamžik se válím na Teukovi, který se svíjí v křečích na zemi.

"Jakej meloun? To je čepice!" vypadne z něj přerývavě.

"Počkej? Oni dělají z melounů čepice?" zamrkám překvapeně. Ozve se tupá rána, jak sebou Teuk šlehne o podlahu.

"Au!" zaskuhrá, ale pak se zase rozesměje.

"Raději tě vezmu do té nemocnice," řekne po chvíli, když se uklidní a zvedne se. Pomůže mi na nohy a pak spolu zamíříme do kuchyně.

"Jasně, jasně!" přikývnu, i když vůbec nechápu, proč mě chce vzít do márnice. V pohodě. Asi je nekrofil.



"Elis, sundej si to triko. Ať se ti můžu podívat na to rameno," poprosí mě Teuk.

"Heh? Proč?" otočím se na židli, abych na něj viděla.

"Prostě se chci podívat, v jakém stavu ho máš," řekne a já se otočí zpět. Opatrně si ho přetáhnu přes hlavu a najednou celá zrudnu. Ježiš! Jsem tu skoro nahá! A proč se vůbec stydím? Vždyť jsem před nimi byla v plavkách! A to je to samé. Ne? Z přemýšlení, proč se vlastně červenám, mě vyruší Teuk, když mi opatrně položí na rameno něco studeného.

"Bzzz!" zadrkotám zuby a Teuk mě, krátce poté, obalí dekou. Kde ji vzal, vůbec netuším. Protože, kdo by měl v kuchyni deku?

"Až se nasnídáme, odvezu tě do nemocnice, jo?" posadí se naproti mně a přisune mi blíž talíř s tousty. Kruci, a ty udělal kdo? Přede mnou se najednou objeví hrneček kakaa. Zvednu pohled a uvidím Yesunga, jak se na mě usmívá.

"Děkuju," opětuju mu úsměv a pak se očima vrátím k Teukovi a přikývnu. Během té doby, co si v poklidu snídám, vkráčí do místnosti ostatní junioři a každý šlohne ze stolu pár topinek, co Yesung nestíhá dodělávat. Dokoušu poslední sousto, dopiju kakao a pak se zvednu.

"Dojdu se obléct, kde mám oblečení?" zeptám se a sjedu je všechny s tázavým výrazem.

"V pokoji na posteli," odpoví mi Siwon. Děkovně se na něj usměju a zmizím na chodbě. Jo, fajn! Tohle UŽ NENÍ MOŽNÝ! Rozmlácemá huba snad na milionkrát, vykloubené rameno a teď k tomu ještě vyvrknutý kotník? Ne! Twe, moje povídky se stávají skutečností! Ježiši! Nějak doskáču do Siwonova pokoje, kde se rychle, NEŠETRNĚ, oblíknu. Jo! Musím zmizet od nich! Jinak to dopadne mojí smrtí. A já, teď chci žít mnohem víc, než předtím! Když se nějakým záhadným způsobem dostanu zpět dolů, Teuk už čeká u dveří s mým batohem a mobilem. Teď mi došlo. Doufám, že se nekoukali na ty fotky. Jeje! Vezmu si od něj mobila, ale batoh mi nedá a místo toho si ho hodí na záda on. Obuju se, přičemž několikrát syknu bolestí. Když chci otevřít dveře a vyjít ven. Najednou necítím pevnou půdu pod nohama.

"He?" vyheknu a podívám se na Teuka, který kouká někam na zem. Asi aby nehodil hubu ze schodů, jak já. Přejde se mnou k taxíku, kam mě hezky usadí a pak si sedne vedle mě. Řidiči řeknu, kam má jet, a pak se opřu o Teuka a zavřu oči.

"Co si dělala s tou nohou?" zeptá se náhle, odtáhnu se na něj a zívnu.

"Šla do schodů," pokrčím rameny.

"Ty jsem vážně zvláštní," řekne a já jen zamrkám.

"Zvláštní? Jak to myslíš?" nechápu.

"Ehm, nevím. Prostě si tak nějak správně střelená. Ze všeho děláš srandu. A nebereš svoje zdraví vážně, i když to mě trochu vytáčí," přizná Teuk.

"Jo, no. Tak střelená," zasměju se, "To až poznáš Lulinu a Jaeru, to budeš říkat o mě něco jiného. Já jsem jen slabý odvar. Haha. No, a že neberu svoje zdraví vážně? To tak neber, já jen vím, co je vážný a co ne. A že mám pár odřenin, no. To se zahojí, proč si lámat hlavu a řešit to," hájím své chování a Teuk jen zakroutí hlavou.

"No, ale jsem rád, že si se nám připletla do cesty," usměje se a mě. Nic na to neřeknu. Vzpomenu si, chtěla jsem zavolat tátovi. No, nic. Snad to stíhám.

"V nemocnici si pokecáš s mým otcem," oznámím Leeteukovi a rychle vytočím tátovo číslo. Netrvá moc dlouhou a na druhé straně se ozve táta.

"No hoj. No, jedu teď na chýru. No, jen mám asi vyvrknutej kotník a vykloubený rameno. Hehe. Ale, nic. Řeknu ti to doma. Já jen, potřebuju… Ježiš! Já vím! Potřebuju, aby ses slušně oblíkl a šel na pohotovost. Musím tě s někým seznámit! To počká! Tohle je nutný! Tati! Jo, no.. děkuju. Čau!" ukončím telefonát a mobila strčím do kapsy. Během několika minut nám řidič zastaví na parkovišti v nemocnici. Teuk vytáhne peněženku a zaplatí mu, potom si ji schová a podepře mě. Dopajdáme až na chirurgickou pohotovost, kde mi u recepce sestřička dá žádanku na rentgen, pro jistotu celého těla. Nechám vyjukaného Teuka na chodbě a zmizím v kabince.



Rentgenují mě snad celou věčnost, nebo mi to tak aspoň připadá. Když vylezu, připadám si ještě více rozlámaná. Vrátím se s Teukem k recepci, kde nám sestřička řekne, že si budeme muset nějakou dobu počkat, protože přivezli opravdu vážný případ. Tak se posadíme na volnou lavičku a čekáme.

"Tati! Tady," mávnu na něj, když se objeví ve vchodu. Pár kroky je u mě a sjede mě pohledem.

"Co si prosím tě dělala?" zeptá se hned.

"Ehm, narazila do stromu, a ještě hodila držku ze schodů, ale to není podstatné," řeknu.

"A tedy, s kým mě chceš seznámit?" ptá se dál.

"Ehm, Leeteuku,"otočím se na něj a usměju se.

"Tohle je můj táta," řeknu korejsky, pak se otočí zpátky na tátu, "Tati, tohle je Park Jungsoo neboli Leeteuk a je to lídr té mé oblíbené korejské skupiny," představím je a oba si potřesou rukou.

"Těší mě," řekne Teuk a já se usměju. Jo, hezky jsem ho to naučila.

"Mě taky," přikývne táta a já to rychle přeložím Teukovi.

"No, víš tati. On neumí česky, ale chtěl by ti něco říct. Já ti to přeložím, jo?" kouknu na něj a on opět přikývne.

"On mě chce vzít do Paříže," ještě ho obeznámím a pak naznačím Teukovi, že může říct, to, co chce…"

***



"No Elis, je to sice hezké, ale nikam tě nepustím. Podívej se, v jakém si stavu!" zakroutí táta hlavou.

"Nic mi není! A proč jako? Vždycky mě kamkoliv pustíš a teď se o mě bojíš? Fakt hezký!" zamračím se.

"Bál jsem se vždycky. A prostě, není ti osmnáct a prostě ne," řekne a mě se do očí nahrnou slzy.

"Fajn! Jsi hroznej!" sednu si na lavičku a tvář schovám v dlaních. Vzlyknu. Tohle fakt není fér! Proč se najednou tak zajímá? Myslím si, že kdybych sfalšovala podpis a udělala si pas, nikdy by se nedozvěděl, že jsem někde v u Eifelovky! Fakt!

"No fajn! Můžeš, ale pod jednou podmínkou!" svolí nakonec táta a já bych nadšením vypískla, ale naštěstí včas si uvědomím, že jsem v nemocnici.

"Pod jakou?"

"Musí s tebou jet někdo dospělý. Někdo, koho znám," sdělí a já si oddychnu.

"Jo, to je v pohodě. JaeRa poletí taky," ujistím ho.

"No dobře," zakroutí hlavou.

"Mucheche! Tak můžu," zaculím se na Teuka, kterému na tváři hraje mírný úsměv.

"Tak to je dobře," řekne. V tu chvíli mě sestřička vyzve, ať jdu do ordinace. Twe, jestli tam zase bude ten pošahanej doktor, tak se asi zcvoknu.



No jasně, že tam je! Mami! Co jsem komu udělala?!

"Mno, kotník máte vyvrknutý - takže ho zafixujeme a budete si ho ledovat," začne a já jen přikývnu.

"Dál, to rameno, jakže se vám to stalo?" zeptá se snad už po čtvrté a mě už to vážně nebaví opakovat, ale stejně mu tu situaci ještě jednou popíšu.

"No ten, kdo vám to rameno nahodil zpátky, věděl, co dělá. Takže, dáme vám ortézu - myslím si, že tak měsíc ji asi budete muset mít…" pokračuje dál.

"Asi?" vypadne ze mě dřív, než se stihnu ovládnout.

"Určitě," opraví se. No bezva. To nebudu moct nic dělat. Fakt skvělé.

"Jestli jde o vaši hlavu - Zřejmě máte ještě otřes mozku," oznámí mi a já si hned vybavím to seznámení se stromem a pak ještě s tou zdí naproti koupelně.

"Můj mozek je pořád v třesu, když mlátím hlavou do stolu kvůli každé hovadině," zasměju se a doktor na mě hodí pohled jak na blázna. No co?

"No, udržujte klidový režim. Kdyby se něco dělo, ihned přijďte…" rychle něco sesmolí na počítači, napíše mi asi tak dva recepty a pak mi je i se zprávou podá.

"Jasně, děkuju. Nashledanou," rozloučím se a po jedné noze vyskáču z ošetřovny…

"Tati, počkej na mě venku," houknu po něm, jen přikývne a zmizí.

"Teukie, já si vzpomněla…" začnu.

"No? Na co?"

"Ještě jeden človíček se mnou musí být v Paříži…"

"Kdo?"

"Mno, moje další kamarádka, Naomi."

"Žádný problém," pokrčí rameny a já mám chuť mu skočit do náruče. Ale jaksi mi to můj dosavadní zdravotní stav nedovoluje. Bezva!

"Muhuhuhu, děkuju!" vlepím mu aspoň pusu a on se zatetelí štěstím. Ňahaha. Asi jsem se zamilovala. Chichi.

"Mno, teď půjdeš domu, co?" nezní zrovna nadšeně.

"No, musím. Uvidíme se zítra, ok? Po škole. Naštěstí vím, kde bydlíte a není to tak daleko od nádraží, tak přijdu, jo?"

"Jasně a domluvíme se na detailech o Paříži," dodá a já přikývnu. No, Teuk mě obejme a pak ještě políbí na čelo. Já chci na rtíkyyy!!!! Toho se ale nedočkám, jen se na mě usměje a pak se se mnou po boku rozejde ven z nemocnice…

***



Lula: Hele, vážně se mi to včera nezdálo?

Já: Ne xD

Lula: To jako vážně poletíme s Juniory? Do Paříže? Fakticky?

Já: Jo! … Ale řeknu ti, jsou šílenější, než jsem si myslela! Fakt! Divím se, že ještě žiju. No jen počkej, ti budu vyprávět…

Lula: Jo no… Nemáš náhodou něco zlomeného?

Já: Asi mozek… xD

Lula: … taky možnost… nic se ti nestalo jo? *podezřívavě čučí na monitor*

Já: Vyvrknutý kotník, rozmlácená držka a vykloubené rameno…

Lula: Twe, to tě přejel kombajn?

Já: Ne, Siwon :D

Já: *padla pod stůl*

Lula: Ty hovado jedno... :D

Já: Dík za poklonu…. Hele, budu končit.. Moje ruka vypovídá službu… Nebo možná mozek.. nebo možná obojí…

Lula: No jasně, tak zítra! Miluju tě! Sladké sny o.. ehm… Juniorech :D

Já: Papapa.. miluju tě! Jo, tobě taky sladké sny :-*


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama