Zkouška citů | 10

13. května 2016 v 10:00 | El Seihyoki |  Zkouška citů
Není nad opravdové přátelé. No, žejo? Je skvělý být ve společnosti star... ale nejlepší chvliky stejně zažijete se svými kamarády. Ještě s takovými blázny, jako jste vy sami :D Můj a Frayi smysl pro humor neřeším... ale Hatachi je skvělá! Jako bych ji viděla.. nebo se to zdá jen mě? :D



Jsem doma čtrnáct dní a na Juniory téměř ani nepomyslím. Nevím, čím to je, ale… Fraya mi do hlavy vnukla myšlenku, jestli jsem se náhodou vážně nezbláznila. Být s Juniory? Téměř půl roku? Když ale… byla jsem s nimi sice jen tři dny. Není to moc, ale i tak mám pocit, že jim věřit mohu. Jsou ztřeštění, blázniví a dokáží si život užívat. Řekla bych, že je to pro mě více než poučné s nimi být. Já… takový depkař bez špetky inspirace k životu. Korejský pop není můj život. Vím to. Umí člověka povzbudit, ale dokáže i pravý opak; srazit na úplné dno. A právě proto chci kluky poznat osobně. Mám teď šanci, která se už nebude opakovat. Vím to.

Ale… co přátelé tady? Jsem si jistá, že mě nikdy neopustí, ale vydržím to bez nich? Bez jejich vtípků, víkendových akcí, jejich přítomnosti? Ah!!! Jdi do háje Elino! Beztak až budeš v Koreji, tak si na své best friend nevzpomeneš!

"Achjo, nevím… jestli se mi za nimi do Soulu chce…" zamručím a vezmu si karty, co mi podává Fraya. Jo, poker je teda hra. Přijdu o všechny čokoládičky! Nedávám pozor, sakra!

"Ale jdi ty! Těšíš se tam. Chce se ti tam. Domluvíš mi rande s Leeteeukem. Nezapomeň, že jen díky tomu tě tam hodlám pustit!" řekne a já se zasměju. Jo, blázen do toho světlovlasého anděla. A ani ji to neodradilo potom, co jsem ji řekla, že je to naprostý magor. No, i když… neměla bych se divit. Ona je blázen na entou.

"Jasně. Jasně. Rovnou vám domluvím svatbu!" zasměju se a odhodím karty. Dneska mi vážně nějak nejdou. Nechám to být a napiju se té břečky, co musím vypít z předchozí hry. Fujtajbl! Pivo s červeným vínem, kofolou, vodkou a fernetem. Kdo tuhle kombinaci vymyslel, musel být naprostý idiot.

"No tak to je přeci samozřejmost!" přikývne Fraya a já to radši nekomentuju. Už to vidím, jak Teukovi oznamuji, že si vezme jednu mojí kamarádku a že je mi jedno, že ji nezná… No, vážně ten jeho výraz bych chtěla vidět.

"Jak to vůbec budeš mít ze školou? Říkala jsi, že tam budeš téměř půl roku. To se prostě na třeťák vykašleš?" zeptá se mě Honza. Pokrčím rameny. Tohle jsem ještě neřešila. Budu si muset nejspíš dojít za ředitelem. Ani nevím, jak to všechno dopadne.

"Možná budu muset odložit studium o rok. Nevím. Je mi to vlastně jedno. Ve třídě se s nikým moc nebavím, takže by mi to z tohohle pohledu vůbec nevadilo. Ale nevím, možná se po létu vrátím a už zpátky za kluky nepoletím. To budu vědět, až přijde čas. Samozřejmě se musím ve škole domluvit, jestli to tak vůbec jde. Představa, že bych se kvůli nějakému "přitroublému" programu měla vykašlat na školu, se mi příčí," odpovím. Ne že bych školu chtěla úplně vypustit, ale co já vím. Třeba se mi u Juniorů tak zalíbí, že od nich nebudu chtít, čemuž celkem i věřím. Hahaha. Oni se umí člověku dostat pod kůži.

"Chm, to si myslím. Ti vaši Vietnamci vás dříve nebo později zruinují…" zahlásí Honza a já po něm hned na to hodím polštář.

"Jsou to Korejci. Slyšíš? K-O-R-E-J-C-I!!!" zahulákám na něj a pak se vyhnu ráně. Haha! Mě netrefí!

"Je to malé a žluté! A ještě k tomu šikmooké! FUJ!" křikne a já se zasměju.

"Koleduješ si o polštářovou bitvu, můj milý Honzíku!" zacuká mi obočí a jemu se v očích objeví nadšení.

"PROBOHA NE! Aspoň nejprve skliďme všechno, co se dá rozbít!" vyjekne Fraya a rychle začne dávat na tác skleničky.

"Tak to aby ses taky klidila, co?" zasměju se a vysloužím si tím vraživý pohled. No co? Já jsem svatá!!! Což nevidí tu svatozář? Mrknu na ní a v tu chvíli se složím k zemi, když po mě Honza hodí polštář. No… hodí, to spíše bylo jak kdyby po mě hodil kamenem. Vyhrabu se rychle na nohy, popadnu střelivo nacházející vedle mě a z hlasitým "Huááááá!" zasadím Honzovi "smrtelnou" ránu.



***



"Ponožky, spodní prádlo, pyžamo, tepláky, trička, sukni…" zrovna si vypisuju seznam věcí, které si musím sbalit do kufru, když mi začne po stole poskakovat telefon.

"No jo, no jo. Magore, aby ses nezbláznil - Ééh, ahoj Hatachi! Eh.. ne ne. Tobě jsem nenadávala ani náhodou! Vážně!" zahuhlám do mobilu, "No, jasně že se MUSÍME sejít! Pozítří odjíždím, takže je to jasná věc… Ehm, no. Já mám čas teoreticky hned, jen se musím trochu zkulturnit, aby se mě ve Hvězdě ti ťamánci nelekli… Takže za hodinu u Hvězdy? Ok, budu tam. Jojo, zatím pa…" odložím telefon, zvednu se a hned přejdu ke skříni a najdu si tam nějaké slušné oblečení. Nemusím zas tak pospíchat, mám to jen kousek, ale… znám se. Vždycky přijdu jen tak tak na čas.

Když už jsem tedy hotová, dojdu jen informovat rodiče o mé nadcházející nepřítomnosti a ještě vyprosit nějaké drobné. Pak už jen vypadnu z domu a rychlou chůzí se vydám k restauraci. Už se na Hatachi těším. Naposled jsem ji viděla, když jsem u ní na prohlídce. Heh. Jo, koho by napadlo, že by její gynekoložka mohla být taky kpoper a ještě k tomu ELF. Haha…

"Eli, bacha!" křikne Hatachi, chytne mě a strhne k sobě. Zamrkám. He?

"Ty jsi tele! Nečum do mobilu, ale na cestu. Ještě bys narazila do sloupu…" zakroutí hlavou a já se zasměju.

"No co, beztak v té hlavě nemám nic důležitého…" řeknu, ale celkem nedůvěřivě se podívám na pouliční lampu. Kdo ji tam postavil? Blbec!



"Achjo…" vzdychne Hatachi s hlavou opřenou o ruku.

"Nevzdychej tak zamilovaně, prosím tě. Zhoumimu vyřídím, že tu má zamilovanou fanynku. A vyžádám od něj něco pro tebe…" mrknu na ní a ona se div nerozpustí blahem. Boha. Proč to všichni tak prožívají a já ne?

"Heleď, ty mlč. Ty máš z pekla štěstí, že budeš s nimi. A začínáš být protivná!" změní tón a já na ní jen vypláznu jazyk.

"Vždyť já vím… Já bych tebe a Frayu ráda vzala sebou, ale nejde to no…" povzdychnu si a začnu se nimrat v jídle, které mám takřka studené.

"Jo, naše smůla. A proto si to musíš užít za nás všechny…" řekne a já se pousměju.

"Někdy mě děsíš. V jednu chvíli jsi jak praštěná a pak najednou zase vážná. Bzzz. Nechceš tam letět místo mě?" hodím po ní prosebný pohled a ona se rozesměje.

"No jasně. Udělám své ordinaci pápá, sbalím si svoje saky paky a vzhůru do Suju dormu dělat jim osobní gynekoložku…" zahlásí a já horlivě přikývnu.

"Blázne! Jen skliď, co sis zasela… Užiješ si to, uvidíš. Tak nemel! Beztak už máš sbaleno…"

"Ehn, nemám," vyvedu jí z omylu.

"A to stíháš? TY? Víš, jak to dopadá, když všechno necháváš na poslední chvíli!" řekne celkem vážně, ale no cooo?

"Ale klid. Klid. Zrovna, když jsi mi volala, psala jsem si seznam věcí, co si s sebou musím vzít," hájím se. Hatachi dožvejká sousto a napije se.

"Jo, stejně mi pak budeš psát, jak jsi pitomá, že jsi zapomněla tohle a tamto…"

"Achjo, ty mě máš v malíčku, co?" zasměju se a dojím. Jsem opět přecpaná. Fu! Doufám, že mi tam jídlo bude chutnat. Raději si sebou něco vezmu. Když tak tam budu papkat jenom sladké. To snad bude lahodit mým chuťovým pohárkům.

"Jistě, jistě. Jsi jak otevřená kniha…" dobírá si mě. Pch. Znovu na ní vypláznu jazyk a pak se podívám na hodiny. Uhuhuuu… Ani ne za dvacet čtyři hodin už poletím na jiný kontinent.

"Budu ti psát, jak nejvíce budu moct. Slibuju! A taky si budeme volat. Tedy, eeeh. O kolik hodin, že je to posunutí času? O sedm? Ne, o osm. Sakra. Takže když u tebe bude deset hodin večer, tak u mě bude šest. Ach, tak brzy se mi stávat nebude chtít…" zakňučím.

"A co to obrátit? Až u vás bude deset hodin večer, tak si volat nebo psát můžeme. Já vstávám v pět a až v po půl osmé jdu do práce. A o víkendu mi to taky nedělá problém," navrhne a já zajásám. Ha! Co bych bez ní dělala?

"A můžeš rovnou ke skypu přitáhnout rozespalého Zhoumiho. Nebo všechny kluky…" zasní se Hatachi a tentokrát já zakroutím hlavou. Ta je beznadějná. Víc jak já.



***



"V tomhle kufru tedy mám oblečení, v tomhle menším mám; kosmetiku, hygienické potřeby, zásoby jídla a další zbytečnosti. Tady mám tašku s notebookem a doklady. Letenku mám taky. Chm, asi mám všechno. A teď… sakra jak já tohle dotáhnu na letiště?" zanadávám. Vytáhnu všechny zavazadla před svůj pokoj na chodbu a zamířím za maminou, abych se s ní rozloučila. Myslím, že mě umačká.

"Ale mami, prosím tě. Nebreč, jsem už dospělá. Tohle zvládnu. Určitě se budu snažit ti volat, co nejčastěji. A choď na mail. Budu ti posílat fotky, dobře?" dám ji pusu na čelo a pak se narovnám. To objímání mě jednou zabije.

"Dávej na sebe pozor. A buď hodná. Nezlob. Určitě se to nějak dozvím!" zamáchá přede mnou prstem a já se zasměju.

"Jasně, jasně. Neboj, mami. Umím se o sebe postarat. Mám tě ráda. Mějte se tu s tátou dobře. A pozdravuj ho, až přijde z práce…" dám ji ještě jednu pusu a pak si pospíším zpátky. Rychle se obuji, popadnu věci a vylezu před barák. Tak. A teď jestli nestihnu městskou s těmi kufry, tak se můžu jít zahrabat.

Jen, co se dovalím k bráně, tak už toho mám plný kecky. No bezva, to jsem si toho méně nabalit nemohla. Zavrčím a dřepnu si na zem. Kdyby tu aspoň byl táta, tak by mě na to nádraží mohl hodit. Pchůů. Naštěstí jako na zavolanou se těsně přede mnou zastaví červené, mě velice známé, auto. Juchuu! Honza!

"Moje záchrana! Svezeš mě na nádraží?" udělám na něj štěněčí očka.

"Rovnou až na letiště…" mrkne a vyleze, aby mohl dát moje tašky do kufru. Se celkem i divím, že se to tam vešlo.

"Počkej. To zas pojedete se mnou do Prahy?!" uvědomím si po chvíli, že Honza nejel na nádraží, ale zamířil z města.

"Ty máš teda pomalé vedení. Ale zajímalo by mě, jak to. Vždyť tvoji rodiče nejsou zas tak bohatí…" rýpne si a já si odfrknu.

"No dovol! Jen si na tom dlouhém kabelu sedím no!" nedám se. Fraya se vzadu rozesměje. S Honzou se na sebe podíváme a zašklebíme se.

"Frayo, ty mlč! Ty máš vedení dlouhé jak Čínská zeď!" zahlásím.

"A ta je sakra dlouhá!" dodá Honza.

"Nemám vás ráda!!!" zahuláká Fraya a já pokrčím rameny. Koho to trápí?



Celou cestu máme téměř na plné pecky puštěnou muziku. Takže když chce někdo něco říct, musí ten rámus překřičet. No… cesta za všechny prachy. Fakt že jo. Až vylezu, asi mi v té hlavě bude hooodně hučet.

Díky tomu, že jsme nikde nezastavovali, tak jsme v Praze dřív, než jsem potřebovala. Tak nás tedy Honza, náš nejvěrnější gentleman, pozve do KFC na něco dobrého. Haha. No, za ten kbelík kuřecího zaplatil docela dost. A doufám, že se mi v letadle neudělá špatně. To by nebylo hezké pokoukáníčko. Pak ale raději dojedeme na letiště, kdyby náhodou… Honza mi zase vyndá moje saky paky a dotáhne je těsně k terminálu.

"Tak…" začnu, ale Honza mi skočí do řeči.

"… tady končí naše společenstvo!"

"Honzo! Já tě zastřelím," vypadne ze mě, když se přestanu smát, " Ne, vážně. Už budu muset jít… takže…" povzdychnu si a pořádně Honzu s Frayou obejmu.

"Uvidíme se za dva měsíce…" řeknu a usměju se. Chytnu zavazadla a postavím se do řady lidí, kteří poletí stejným spojem. Po pár minutách už sedím v letadle a snažím se co nejvíc uvolnit.

"A je to tady. Jižní Korea, Soul, Suju dorm, Junioři…."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka, mám pokračovat?

Určitě! 100% (9)
Nezájem -_- 0% (0)

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 18. května 2016 v 18:34 | Reagovat

Jako bych k tobě promlouvala osobně :-D
Je to skvělý ;-)

2 Carol Carol | 11. června 2016 v 13:27 | Reagovat

Ten skype hovor s rozespalýma klukama by se mi taky líbil :3 Wow, takže nejsem jediná, kdo balí na poslední chvíli a zapomíná věci :D Cool :D Taky jezdíme s hudbou na plný koule, teda když jedu s tetou :3
Fakt bomba :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama