Kapitola sedmá

10. května 2016 v 10:00 | El Seihyoki |  Tick Tack
Já jsem zlááá TT_TT




POV

Pomalu zavíral oči. Snažil se být při vědomí, užít si co nejdéle pohled na něj… na jeho lásku. Přesto však únava byla mnohem silnější. Realita se pomalu ukrývala v hloubi jeho duše a do popředí se vmísil sen. Sen o šťastném životě, o dokonalé budoucnosti.

Jen co si byl jistý, že jeho milenec usnul, otevřel oči a s bolestným pohledem se zadíval na Siwonovo spánkem klidnou tvář. Pozoroval ho. Jeho dokonalé rysy, stále ještě dětské, přesto se v něm rýsovalo něco mnohem víc mužského. Něco, co jej tolik přitahovalo. Jenže… už se rozhodl. Musí skupinu opustit. Musí opustit jeho. Tiše si povzdychl a pomalu se zvedl. Přitáhl Siwonovi přikrývku až k hlavě, sklonil se k němu a lehce se rty otřel o ty jeho. Pak se odtáhl a potichu opustil pokoj.

Nedivil se, že se v Leeteukově pokoji ještě svítilo. Jak by jej to mohlo překvapit. Park Jungsoo pracoval vždy tvrdě. Přes den se snažil být s kluky a zpříjemnit jim vše, jak se jen dalo, a po nocích pročítal a vyplňoval různé dokumenty. Pousmál se. Byl to vážně skvělý lídr..

Světlovlásek věděl, že jej mladší kolega pozoruje, ale předstíral, že ne. Nechtěl s ním navázat oční kontakt. Nechtěl s ním ani mluvit. Nezazlíval mu odchod ze skupiny. Ano, bolelo jej to. Nechtěl, aby odešel. Ale co zmohl? Nic. Věděl, že Hangeng jen přežíval... Jenže, co Siwon? Někdy přemýšlel nad tím, zda vůbec Han myslel i na něho. Siwon to nemohl zvládnout. Byl jeho jedinou oporou… Zakroutil hlavou. Přesně na to myslet nechtěl. Měl práce nad hlavu… jenže-

"Jungsoo," oslovil jej tiše tmavovlasý mladík a uděl krok k němu. Leeteuk natočil hlavu k němu a čekal, co řekne.

"Mohu - no - zeptat se tě na něco? Tedy spíše, požádat?" poznal na něm, že to pro něj samotného není jednoduché. Odložil propisku a zvedl se.

"Pojď se mnou…" řekl a chytl Hana za ruku a táhl ho ven z bytu. Han na něj nechápavě koukal, ale ani nedutal. Nechal se dovést až ven na střechu. Byla letní noc, takže mu ani nebyla zima.

"Tady je větší soukromí…" poznamenal jen Teuk a opřel se zády o dveře, které předtím zavřel.

"Dnes odejdu…"

Ta slova Leeteuka zabolela víc, než čekal. Připravoval se na ten okamžik už dlouho, ale… přesto to nedokázal nijak zmírnit. Tu bolest. Chtělo se mu řvát. Ne plakat, ale všechno okolo sebe zničit. Ale proč? Proč to nemohl prostě snést? Pokud jej to vzalo takhle, jak na tom bude Siwon?

Jeho výraz byl neutrální. Snažil se všechny pocity zamaskovat a to se mu i celkem dařilo.

"Siwon?" jediné slovo, co vypustil z úst. Hangeng si povzdychl.

"Neřekl jsem mu to, ale nemyslím si, že by to nepoznal. On… chtěl se se mnou dnes milovat, jenže… já nemohl. Nešlo to." Han se sesunul podél zdi, přičemž si rukou zajel do vlasů.

"Jsem naprostý idiot, Jungsoo.." asi mu to začalo docházet. Měl raději držet jazyk za zuby. Měl to všechno zkousnout a zůstat s nimi. Je prostě slaboch, co se snaží od problému utéct a nesnaží se ho vyřešit.

Teukova ruka na jeho rameni jej vyruší z myšlenek.

"Nelituj svého rozhodnutí. On to určitě pochopí," povzbudivě se na něj usměje. "Chvíli to potrvá, ale já mu pomohu. My všichni… Tak se vzchop a nes následky."

"Teuku…" zašeptal bolestně Han a sklopil hlavu, ruce sevřel v pěsti. Měl pravdu. Měl by za svým rozhodnutím stát. Ačkoliv jej ho to stálo tolik…

Mianhae, Siwon-shi…



***



Nespouštěl z něj oči. Pozoroval každý jeho pohyb. S každým dalším kouskem oblečení v kufru se ho víc a víc zmocňovala panika. On… to nezvládne. Nedovolí mu odejít. Nemůže ho opustit! Nemůže!!!

ALE ANO! Může! V Siwonovi se bily dva různé pocity. Na jednu stranu věděl, že Han odejít musí. Že je to pro něj ta nejlepší možnost, ale na druhou stranu… co on? Na pár vteřin zatajil dech, když starší muž zavřel poslední skříň a kufr zapnul.

Siwon se tvářil, jakoby jeli na dovolenou. Zvedl se z postele a přešel k Hangengovi, objal jej kolem pasu a lehce jej políbil na rty.

Hangeng si povzdychl.

"Siwonnie," pohladil ho po tváři… tak bolestný ale přesto hřejivý pocit.

"Hm?" Siwon mu pohlédl do očí. Bolest… jediné, co v nich uviděl. Soucit, lítost, strach… ale i zmatení.

"Klidně plakej, já… vím, že to bolí. Nepřetvařuj se…" zašeptal Han, ale Siwon se pousmál ještě víc.

"Nechci, abys viděl moji tvář smáčenou slzami. Tohle je poslední vzpomínka na nás. Chci, aby poslední chvíle, co si se mnou, byla ta nejšťastnější. Hannie, prosím… řekni to… řekni mi to…"

"Wo ai ni, Shiyuan…"

Siwon se lehce pousmál, přitiskl se k Hanovi co nejvíce a dlouze a intenzivně jej políbil.

"Saranghaeyo, Hankyung"

KONEC POV


Ten den si pamatuje přesně. Nikdy nezapomene. Nejde to. Jen co Hangeng odjel, šel za Wonem a on, byl v šoku. Nečekal by, že… že Siwon bude tak silný a nedá nic najevo. Žádnou bolest. Ale z toho šoku se dostal hnedle večer. Ještě teď se viní z toho, že u něj nebyl ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval…

"Leeteuku, už jsi zase myšlenkami jinde. Víš, že by Siwon nebyl rád…" drcnul do něj Donghae. Už nějakou chvíli mu něco vykládal a on prostě… nevnímal.

"Promiň mi…" řekl tiše a Hae si jen povzdychl.

"Neomlouvej se. Já jen. Že ti tu už nějakou chvíli vyzvání telefon…"

Leeteuk byl v mžiku na nohou, v ruce držel mobil a díval se na display.

Nemocnice Soul

Srdce měl někde v krku. To už je Siwon po transplantaci? Podíval se na kluky, kteří jej trochu nechápavě pozorovali.

"Park Jungsoo…" přijal hovor a chvíli poslouchal osobu na telefonu. Chvílemi měl ve tváři vyděšený výraz, pak ho vystřídal úlevný. Ale zvážněl.

"Jste si jistý? Jiné komplikace nenastaly? Dobře… Děkuji za informace. Ano, budu stále na telefonu. Děkuji. Na shledanou," strčil mobil do kapsy a oddychl si.

"Tak co?" vyhrkli na něj všichni najednou. Leeteuk se trochu pousmál a sedl si do jednoho z křesel, co měli v šatně.

"Siwon je po operaci. Nějaké komplikace se vyskytly, ale prý je v pořádku. Bude muset podstoupit ještě jednu, ale zatím se čeká, jak jeho tělo zareaguje na nový orgán…"

Nikdo nic neřekl. Žádné jásání. Všichni věděli, že radovat se, by bylo unáhlené. Stále je riziko. Stále si nemůže být nikdo jistý, zda to vyšlo.



Leeteuk se zamyslel. Jsou v Pekingu. Hangeng… Měl by vědět, co se Siwonovi stalo… i kdyby za ním nechtěl jet. Měl by to vědět.

Byl rozhodnutý, že po koncertu poprosí manažera, aby jej k němu zavezl. Jo, to udělá.



***



Večer byli všichni tak vyřízení, že s otevřenou náručí padli do postele a usnuli. Vážně. Ani Leeteuk neměl sílu někam jet. Za Hangengem. Za kýmkoli. Měl pocit, že po nich společnost chce čím dál víc. Víc nemožného. Nejsou přeci stroje. Frustrovaně zavrčel do polštáře. Nikam neměli jezdit. Prostě si za tím měl stát... Kdyby tam byl Heechul, rozhodně by nedovolil, aby skupina něco podnikala.

Ačkoliv byl unavený, nespal moc dlouho. Nešlo to. Někdy kolem půl jedné ráno se vzbudil a už nezamhouřil oči. Vylezl z postele a přešel potichu, aby kluky nevzbudil, do kuchyně, kde si udělal kafé a pak zamířil do společenské místnosti, kde byl až do rána…

Každou chvíli se díval na display telefonu, zda mu někdo nenapsal nebo nezavolal, ale nic. Byl z toho nervózní, ale věděl, že prostě nic jiného mu nezbývalo… než čekat.

Do pokoje po nějaké době vešel Yesung, který nespal vůbec. Vypadal jak chodící mrtvola. Leeteuk tušil, že Sung si to stále vyčítá, ačkoliv mu i Siwon řekl své. Zvedl se a přešel k němu.

"Yesungu… měl by sis vzít prášek na spaní a pořádně se prospat. Takhle znovu zkolabuješ…"

"Jsem jen přítěž. Měl.. měl bych být na Siwonově místě. On.. nezaslouží si to. Teukie. Je to moje chyba. Moje vina…" Sung se mu složil do náruče se štkavými vzlyky.

"Sungu, to vůbec není pravda. Nic takového už neříkej, ano?" raději se s ním přesunul k pohovce.

"Ryeowook si mě nezaslouží. On, tolik se snaží. Stará se o mě… určitě mě nenávidí... Jenže, já… nedokážu bez něj být. Co když mě opustí? Teuku, já to nezvládnu…"

Leeteuk byl bezmocný. Jakoby na něj všechny ty pocity dolehly znova. Měl být silný, jenže… když se mu každý hroutil před očima. Jak mohl? Objal mladšího přítele, a co nejvíc si jej k sobě přitiskl.

"Ryeowook tě miluje. Neopustí tě. Nikdo tě neopustí. Slibuju ti to. Není to tvoje vina, že je Siwon v nemocnici. Neboj se, on se z toho dostane a ty taky. Nevzdávej to. Vždy je naděje…"



***



Tak nakonec Yesunga částečně uklidnil a přiměl ho, aby si vzal ten prášek na spaní. Všechny pak raději zkontroloval. Nějak… se začal o všechny víc strachovat. Kdyby… kdyby s ním byl Kangin. Pomohl by mu. Určitě by mu řekl, že začíná být paranoidní. Jo, tak se choval. Zatřásl hlavou a šel na chvíli na balkon, aby si pročistil hlavu… V tom mu začal vibrovat telefon. Znovu ten stísněný pocit. Nevědomost je soucitná, ale i krutá.

"Pane Parku-"



***



První, kdo se vzbudil byl Donghae… láskyplně se podíval na Hyuka a lehce jej políbil, tak aby ho nevzbudil. Uvědomil si, jak je důležité využít každou vteřinu pro vyznání pravých citů, užít si každou vteřinu svého života. Zvedl se a nechal Hyuka ještě spát a šel do obýváku… Zhrozil se, když viděl Teuka seděl u zdi s nepřítomným pohledem.

"T-Teuku?" kuňknul vyděšeně a pomalu šel k němu.

"Teuku?!" zkusil to znova a stále žádná odezva. Kleknul si před něj a jemně jej chytl za bradu a pozvedl mu hlavu. Ten výraz… srdce se mu div nezastavilo.

"C-co… co se stalo?"

"TEUKU MLUV!" zařval na něj. Leeteuk uhnul pohledem a něco zamumlal.

"Cože?"

"Selhalo mu srdce…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tick Tack...?!

<3 100% (3)
TT_TT 0% (0)
-_- 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama