Kapitola pátá

26. dubna 2016 v 16:05 | El Seihyoki |  Tick Tack
Dneska se mi prakticky nic nedaří, takže se tahle povídka celkem hodí...



Nebyl to on, kdo se probudil první. Nebyl to on, kdo hladil ruku v utěšujícím gestu. Tiše zamručel a pootevřel oční víčka. Hlavu měl položenou vedle jeho ruky, kterou měl propletenou s tou Siwona.

"Teukie, proč jsi tady?" zeptal se tichým hlasem Siwon. Leeteuk párkrát zamrkal, aby se mu rozlepila oční víčka a pak se narovnal. Nespal zrovna v dobré poloze, takže jej bolelo celé tělo, ale nedával to na sobě znát. Nechtěl, aby se Siwon cítil vinný.

Chtěl už odpovědět na jeho otázku, když do pokoje vešel doktor, jemuž se na tváři usídlil úsměv. Přešel beze slova k nim a zkontroloval přístroje, až pak promluvil.

"Mám pro vás dobré zprávy, pane Choi," usmál se a podal svému, nic netušícímu, pacientovi desky s několika papíry. "Díky tady panu Parkovi, jsme byli schopní najít vhodného dárce. Pokud podepíšete tyto papíry, můžeme vás operovat v průběhu tohoto týdne…"

Siwonovi se do očí nahrnuly slzy vděku, stočil pohled na papíry a pak na Leeteuka, který se po dlouhé době usmál od srdce. Starší stiskl jeho ruku v povzbudivém gestu. Jaké pak bylo překvapení, když Siwon zakroutil hlavou.

"Promyslím si to…" řekl tiše. Muž v bílém plášti tuhle odpověď nejspíš čekal, takže nebyl překvapený jako Leeteuk.

"Samozřejmě," přikývl a bez dalších slov prostě odešel.

Leeteuk se na něj stále nechápavě díval naprosto šokován jeho odpovědí. Čekal… čekal, že prostě přijme tuhle nabídku hned. Že využije možnosti a bude bojovat, ale on.

"Není to tak, jak si myslíš, Leeteuku," promluvil tiše Siwon a odložil desky na stoleček vedle postele. "Není to lehké rozhodnutí. Ne, že bych nechtěl žít, ale nejsem si jist, zda to moje tělo zvládne. Jsem příliš unavený. Moje tělo je unavené. Má cenu se o něco pokoušet?"

Starší si skousl ret. Mohl předpokládat, že něco takového namítne. Byl zlomený a smířený s tím, že umře. Zakroutil hlavou a více stiskl jeho ruku. Pohlédl mu do očí a povzdychl si.

"Pokud nemáš sílu, dám ti tu svou. Pokud nemáš víru, přenechám ti tu svou. Pokud jsi nejsi jistý rozhodnutím, pomůžu ti vybrat správnou odpověď. Pokud nevíš, kudy jít, ukážu ti cestu. Pokud-"

"To stačí, Teukie.." zastavil jej Siwon, kterému po tvářích stékaly slzy. "Prosím, už mlč.."

"Wonnie," vydechl bolestně Leeteuk. Sotva držel slzy v sobě, při pohledu na mladšího chlapce. Věděl, že by chtěl ta slova slyšet raději od někoho jiného. Od někoho, kdo ale byl příliš daleko na to, aby vůbec tušil, že na tom mladší není dobře.

"Děkuju ti." Siwon se lehce pousmál. Byl Teukovi za ta slova vděčný. Jeho lídr ani netušil, jak moc to pro něj znamenalo.



"Jsi nejlepší vůdce, kterého jsem poznal…" šeptl Won a pousmál se. Tentokrát už slzy nemohl zadržet Leeteuk. Zvedl se ze židle a opatrně mladšího objal.

"Jsi součástí rodiny a ta drží při sobě… navždy!"



***



Nakonec tedy ty papíry podepsal. Leeteuk jej na chvíli nechal o samotě a když jsi šel do bufetu pro něco k jídlu, napsal klukům, aby někdy po poledni přijeli. Nikde se jinak nezdržoval, aby Siwon nebyl sám.

Když se vrátil do pokoje, Siwonovi dávala sestřička tác s jídlem. Konečně mohl jíst normální jídlo a s umělou výživou byl konec. Kdyby věděl, že se tak stane, přinesl by mu něco lepšího. Už párkrát okusil jídlo z nemocniční jídelny a bohužel nebylo moc dobré. Dobře tedy, bylo… ale on mu chtěl dopřát něco mnohem chutnějšího.

"Můžu ti přinést něco jiného, jestli chceš," navrhl mu Leeteuk a posadil se na židli vedle postele.

"Tohle je dobré," řekl mu s plnou pusou a Leeteuk jenom zakroutil hlavou v nechápavém gestu. Kdyby jen věděl, že je to pro Siwona první jídlo po dlouhé době, kdy se nebojí, že ho vyzvrací.



POV

Žaludek měl sevřený nepříjemným pocitem. Snažil se ho utlumit, ale nešlo to. Bolestně zasténal a podíval se na hodiny. Byl čas si vzít něco k jídlu, potom by mu mělo být lépe. Pomalu se zvedl z postele a zamířil do kuchyně. Jen co otevřel lednici, tiše zaskučel. Jídlo, co měl připravené, tam nebylo.

"Kdo to zas-" už chtěl nadávat, když v tom se za ním ozval Ryeowook.

"Siwon-ah! Já ti udělám něco k jídlu, jestli chvíli vydržíš. Omlouvám se, musel jsem dát něco Yesungovi, nebylo mu dobře…" vyhrkl na něj. Věděl, že to jídlo si připravil Siwon. Věděl, že mu hned měl udělat něco jiného, ale nějak na to zapomněl.

"Um, to je v pohodě. Najím se venku, stejně jsem byl na odchodu," mávl nad tím rukou a usmál se na něj, aby mu dokázal, že jej mu to vážně nevadí.

"Ale-"

"Žádné ale. Raději se jdi starat o Yesunga, potřebuje to…" zakroutil hlavou a vystrkal ho z kuchyně, přičemž sám zamířil na chodbu.

"Omlouvám se! A děkuju!" křikl ještě Ryeowook, než uslyšel tiché zaklapnutí dveří nasvědčující o tom, že jeho kolega opustil dorm.



***

Procházel jeden obchod za druhým a kupoval si všechno, co jedl a co mu chutnalo, nehledě na to, že v předchozím krámku si toho nakoupil dostatek. Když už skoro nemohl tašku unést, zamířil do parku. Venku sice nebylo takové teplo, ale v centru být nechtěl. Bylo tam příliš lidí a on nechtěl žádnou pozornost. Chtěl klid. Chtěl se najíst a pak měl v plánu se zas vrátit do dormu…

Usadil se na jednu z laviček, která byla skryta za houštím. Díval se noční Seoul a musel se přes všechnu tu bolest pousmát. Byl to přenádherný pohled. Rád jsem s Hangengem chodíval, když byl ještě ve skupině. Poprvé se s ním políbil právě tady. Na téhle lavičce. Zamrkal a zakroutil hlavou. Všechno to byla minulost. Neměl by na to vůbec myslet.



***



Jedl a přitom mu po tvářích stékaly slzy bolesti a bezmoci. Jeho žaludek se mu nepříjemně stahoval, ale on nepřestával. Snědl už téměř půlku toho, co nakoupil , a neměl tušení, jestli bude jíst dál nebo ne. Byl v jakémsi rozpoložení, kdy mu vlastně byla bolest ukradená. Potřeboval ukojit pocit hladu, který se ale závratným způsobem měnil na ještě větší utrpení.

Už dost! Vážně přestaň Siwone! Nadával si v duchu. Co jej to napadlo? Vážně už vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělal. Užíral jej snad fakt, že jeho nejlepší přítel, že Ryeowook neměl na něj čas? Že se stále staral o Yesunga? Že Leeteuk to přehlížel? Že Hangeng…

Kdy začal být takový? Sám si přece mohl za to, že nikdo nic nevěděl… Nemohl přidělávat skupině další starosti. Bral prášky, ty by mu měly pomoct, ačkoliv tomu začínal přestávat věřit.

Zvedl se, aby odnesl obaly od snězeného jídla do koše. Sotva udělal pár kroků a udělalo se mu ještě hůř. Chytl se zábradlí, jež bylo hned vedle něj a jak se předklonil, všechno, co snědl, bylo hned venku. Po tvářích mu steklo několik slz. Proč se to nelepšilo?

KONEC POV

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tick Tack...?!

<3 100% (3)
TT_TT 0% (0)
-_- 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama