Broken Angel | TeukWon

14. dubna 2016 v 9:30 | El Seihyoki |  Super Junior
Bweheeeeeeeeeee TT_TT proč já sjem vždycky na Siwona tak zlááá?! a teď momentálně i na Teuka?! Kde se ta morbidnost ve mě bere.. geheee TT_TT / No dobrá, už jsem se trochu uklidnila..





Ten povzbuzující úsměv, k čemu? Proč se všichni usmívají? Myslí si snad, že mi jejich úsměvy pomohou? Já pomoc nepotřebuji. Nechci jí. Zklamal jsem, sám sebe a jeho. Všechno je to moje vina. Kdybych… kdybych si toho všiml dřív, nikdy by… nikdy by to neudělal. Nikdo to neví. Nikdo nezná pravdu, kterou já znám až moc. Tak moc temnou, bolestivou, krutou. Nebyla to nehoda. On, on to udělal z pocitu bezmoci a strachu, že… všechno, co se stalo, by se uskutečnilo zas. Co mám sakra dělat?


Místností se tiše rozezní tóny klavíru. Neprobudila mě však ta smutná melodie, co přichází z jediného pokoje, z kterého může. Spíš ten pocit, že… se opět něco děje. Opět jej něco trápí. Ale co? Proč mi to neřekne? Tak moc rád bych mu pomohl, tak moc. Ale proč, sakra?! Když mi neřekne, co jej trápí, nehnu se z místa. Připadám si k ničemu. Ne, jsem k ničemu. Jsem leader sakra! A… a nedokážu pomoct svému kolegovi? Svému příteli? Své… lásce? Opatrně, tak abych nikoho ze svých kamarádů, se kterými obývám pokoj, nevzbudil, otevřu dveře a stejně tiše je zavřu. Trochu se oklepu, jak mým tělem projde nepříjemný chlad. To si snad zase otevřel okno? Chce se nachladit? Na chvíli zavřu oči, zhluboka se nadechnu. Musím být hlavně v klidu a rozmyslet si každé slovo, co řeknu. Hlavně nic unáhleného.



Vím, že o mé přítomnosti ví. Sice to nedává najevo, ale ví to. Přejdu k oknu, které ihned zavřu. Pohled na padající sníh je zvláštně nostalgický, ale o to tu teď nejde.

"Jak dlouho tu jsi?" zeptám se a posadím se vedle něho. Neodpoví, nic nenaznačí, hraje dál, po tvářích mu přitom tečou slzy.

"Jak dlouho? Mluv se mnou, prosím! Siwone…"

"Vrátili se, zpátky. Nenechají mě, nemůžu spát," zašeptá tiše, zastaví se. Už nedokáže více hrát, jako pokaždé, když jej takhle vyruším.

"Kdo? Řekni mi, kdo…já ti pomůžu, Siwonnie, ale… musíš mi věřit. Musíš mi jen povědět, co tě trápí," chytnu ho dlaněmi za tváře a otočím si ho k sobě. Palci setřu slzy, jež ihned nahradí nové. Nevyznám se v něm, jeho oči nic neříkají. Jediné co vidím, je strach. Strach z čeho? Co se mu stalo? A hlavně kdy? Nepamatuju se, že by se něco přihodilo. Žádná smrt, žádný únos, žádné zneužití. Nic. Nebo spíše, o ničem nevím. Nic neřekne, jen se rozpláče ještě víc. Celé jeho tělíčko se roztřese. Přitáhnu si jej do náruče, začnu mírně kolíbat.

"Ššš. Bude to dobré. Už ti nikdo neublíží. Jsem tady, neboj se…"



Čeho se neměl bát? Před čím utíkal? Před čím se skrýval? Proč to udělal? Pomohl bych mu. Teď, teď už ale nedokážu nic. Je mrtvý. Ne, není mrtvý, je v kómatu. Nikdo neví, že pod ten náklaďák skočil schválně. Že se chtěl zabít. Ne, on se zabil. Půl roku v kómatu. I doktoři tvrdí, že nemá cenu jej trápit. Že by bylo nejlepší to ukončit. Proč to ale jeho rodina nechápe?

Proč? Přeci jim je jasné, že i kdyby se Siwon probudil, nedostal by se z toho… jak psychicky tak i fyzicky. Má poničenou páteř, těžko by tak mohl hýbat jakoukoliv končetinou a možná by ani nevnímal. Byl by odkázaný do konce života ležet a být připoutaný k někomu? Třeba ke mně? K někomu, který už jednou nedokázal pomoct? A sám už nemá sílu žít? Proč jej nenechají umřít? Proč mě nenechají umřít? Nedal jsem jim snad dost najevo, že jejich péči nepotřebuji? Že se o sebevraždu pokusím znova? Ani je nenapadne, mě vzít do nějakého ústavu. Ne, myslí si… že to bylo jen, jen z vyčerpání. Možná to je takhle lepší, mám větší šanci. Asi jsem se dočista zbláznil, když o tom takhle uvažuji. Jenže… jinak to nejde. Nezasloužím si život, nezasloužím si být na světě. Nezasloužím si přátelé, kterým stejně jen ubližuji. Nic si nezasloužím, možná ani tu smrt. Přeci jen, umřít se rovná svobodě. Jinak to ale nepůjde. Nezvládnu to tu, bez něj ne. Uběhne nějaká doba a i jeho rodiče si musí uvědomit, že jejich syn nemá šanci. Že, odpojit jej od přístrojů, je ta nejlepší volba. Ať je sebevíc bolestná a krutá.



"Sakra Teuku, tak mluv přeci! Co se mu stalo? Co se stalo Siwonovi? MLUV!" cloumá mnou Hae, přesto však ze sebe nedokážu dostat ani slovo. S vytřeštěnýma očima se dívám do těch Donghaeových a… je mi do pláče.

"Srazil ho… náklaďák," zašeptám a v tu chvíli mě Hae pustí, neudržím se na nohou a svezu se podél zdi.

"Proboha," zalapá po dechu Ryeowook a schová si obličej do dlaní. Yesung jej obejme a sám zavře oči. Tohle… tohle je jen noční můra. Za chvíli mě někdo probudí a utvrdí jej v tom. Ne, ne, ne! Nemohlo se to stát. Ne! Siwon je v pořádku u rodičů. Nic se mu nestalo. NEMOHLO!

"Teukie," přiklekne si ke mně Hae a vrhne se mi kolem krku. Rozpláče se.

"Řekni mi, že to není pravda. Že ne. Prosím Teukie!" Nedokážu mu ale nic říct, nedokážu jej obejmout a snažit se jej utišit. Ta bolest, ta krutá realita se mi zabodává do srdce, které krvácí a krvácí… rozpadá se na miliony střípků. Vím, že to Haeho není na tom o moc lépe. Znám pravdu, vím, že jej miluje stejně jako já. Jenže, o jeho lásce Siwon neví… možná ani neví o té mé? Ne, jistě ví! Řekl jsem mu to, už tolikrát… To, že jej miluju. A teď, mám pocit - že nemám čím. Protože moje srdce umřelo ve chvíli, kdy mi zazvonil telefon a nějaký muž, policista prý, mi oznámil, že má jediná láska, že… že je v nemocnici a vypadá to s ním špatně. Proč? Sakra, proč? Co udělal? Proč to udělal? On se chtěl zabít! Už tolikrát to řekl, ne přímo… ale naznačil a pak… když měl noční můru a já jej uklidňoval… tolikrát řekl: "Bylo by lepší zemřít…"



Ležím na nemocničním lehátku. Sleduju, jak okolo mě pobíhají doktoři, sestřičky, zřízenci. Mají plno práce se mnou ale i s dalšími lidmi. Jedna sestra se na mě povzbudivě usměje a zeptá se na mé jméno. V duchu se ušklíbnu, nevěřím ji, že nezná moje jméno. Každý tady v nemocnici mě snad zná. Tolik návštěv. Další úšklebek. Ona ale vidí pouze strnulý výraz, bez pohybu. Nemám žádný důvod se hnout, stejně na to nemám ani sílu. Už zas, už zas mě našli dřív, než sem dokázal zmizet… Zmizet z toho proklatého světa. Možná jen, musím něco udělat. Jen, vyčkám na správnou chvíli…a tento svět neopustí jedna duše, ale rovnou dvě. Ano, musím to udělat. Možná jen kvůli tomu, už ten několikátý pokus o sebevraždu nevyšel.

"Co si provedl tentokrát?" povzdychne si nějaký doktor, kterého si jméno raději ani nepamatuju a sleduju jej, jak mě podepírá a snaží se mě posadit. Zřejmě mu však hned dojde, že já nebudu spolupracovat, takže je u něj ihned zřízenec a přidržuje mě. Nejprve se mi zasvítí do očí, zkontroluje krk, tep… Vše v pořádku. Jak jinak. Přeci jsem jen omdlel při zkouškách. Vyčerpání.

"Uděláme krevní testy. Převezte jej pak na pokoj sedm…" řekne instrukce sestřičce a ona přikývne. Moje tělo jedná ihned. Chytnu onoho lékaře za zápěstí a on se na mě nechápavě podívá.

"Prosím, chci za ním…" zašeptám. Už jen tahle žádost mě vyčerpává natolik, že ruku si k tělu už nedokážu přitíhnout, a tak ji nechám volně viset podél lehátka.

"Ehm, koho myslíte?" zeptá se zmateně. Sestřička se na mě chvíli dívá a pak se otočí k muži v bílém plášti.

"Choi Siwona, myslí jeho…"



***



Milovat a být milován. Jak rozlišné. Jak někdo může milovat člověka, který mu jen ubližuje? Ubližuje, místo toho, aby jej chránil. Jaký jsem to tedy člověk? Žijící v utrpení, za které si můžu sám, přičemž tím ničím život druhých.

"Odpusť mi," zašeptám do ticha pokoje, ale tělo na nemocničním lůžku se nehne. Zavřu oči a čelem se opřu o okraj postele. Nějak to musí jít… Musí se probudit. Nemůžu jej bez jeho svolení… Nemůžu ho přeci-

"Pane Parku! Zase nejste v posteli?" zahudruje postarší paní a přejde ke mně.

"Nepotřebuju ležet, musím být u něho… co nejblíže," řeknu tiše a zvednu hlavu.

"Nejste pan doktor. A on řekl: LEŽET! Takže si lehněte, nebo zařídím, aby vás přesunuli na jiný pokoj!" nedá se. Povzdychnu si a pomalu se zvednu.

"Vždyť už jdu," zamručím nespokojeně a přejdu ke své posteli. Ona to nepochopí… Nikdo nepochopí, proč u něj musím být. On mě potřebuje… ačkoliv spí. Vím, že mojí blízkost potřebuje. Tak jako potřebuju já tu jeho.

Jen co si lehnu, sestřička chytne čelo postele. Nechápavě se na ní podívám. Ona mě vážně vezme někam jinam? Už chci něco říct, když sestřička zastaví těsně vedle druhého lůžka.

"Tahle vzdálenost vám musí stačit," řekne a já jen přikývnu. Tak… tohle jsem nečekal. Nejspíš, jsem už ztratil důvěru ke všem.

"Děkuju," zašeptám ještě, než žena opustí pokoj, poté co zkontroluje přístroje, které přidržují mladšího při životě.

"Přísahám ti, Siwone. Ukončím to všechno, jen… vydrž ještě chvíli, prosím…"



Kolikrát jim budu vysvětlovat, že ten klavír potřebuju?! Je mi jedno, že je to proti pravidlům, proti hygieně, a proti bůhví čemu dalšímu. Vždyť on už je MRTVÝ! Srdce bije jen s pomocí přístrojů, jeho plíce se nenaplňují vzduchem samostatně! Jen přístroje jej udržují při životě. Jeho mysl, ztracená v temnotě… Byla už dávno, ale já… nevšiml jsem si toho. Přehlídl jsem to? Byl jsem slepý k jeho bolesti. A proč? Protože mě samotného užírala ta bezmoc. Všechno je to vlastně moje vina. Kdybych nebyl slepý, kdybych… Povzdechnu si. Opřu se čelem o zrcadlo, do kterého jsem se před chvíli díval, a zavřu oči. Kdybych… Minulost už nezměním. Sakra vím to! Tak proč se pořád nějak snažím najít východisko a tisknu si do své hlavy, že to není ničí vina? Kdybych aspoň věděl, proč…

"Pane Parku?" ozve se vedle mě mužský hlas. Trhnu sebou a podívám se na onu osobu. Doktor… jak jsem si myslel. Nic neřeknu, jen jej následuju do pokoje, jen abych mohl vytřeštit oči na bílý klavír, jež stojí vedle JEHO postele.

"Vážně?" vypadne ze mě, jak z nějakého pětiletého děcka. Přejdu k tomu nádhernému kusu nábytku, prsty lehce přejedu přes. Tak dokonalý a uklidňující pocit. Zamrčím se. Tady všechno začalo… a taky skončí, pomyslím si. Ano, tohle bude definitivní konec.

"Můžete poděkovat zdravotní sestře Elishe. Ona mě dokázala přemluvit. Doufám, že už nebudete dělat hlouposti!" otočím se na muže v bílém plášti a přikývnu, poté pohledem zavadím o mladou zdravotní sestru a ukloním se.

"Děkuju," zašeptám, dívka se jenom pousměje a odejde s doktorem pryč. Takže… zhluboka se nadechnu a vrátím se pohledem zpět ke klavíru. Jsme tu zase sami, Siwone. Konečně ti umožním otevřít oči…



Dohraju první skladbu, pohled stočím na Siwona, jež stále nejeví známky nějakého probuzení. Povzdychnu si. Jsem naivní - myslím si, že jej dokážu probudit tím, že mu budu hrát. Tomu se říká naprostá bezmoc. Zatřepu hlavou, a opět začnu hrát - nic určitého, jen to, co cítím. Jako bych všechnu tu prosbu vkládal do té melodie. Nic nevyjádří líp pocity, než něco, čemu může rozumět jen někdo k tomu určený. Ano, je to jako druh komunikace. Vzpomínám si, jak jsem Siwona začal učit hrát na klavír. Byla to naše řeč… nepotřebovali jsme slova, jen melodie z vlastních srdcí. Tak nějak nechápu, proč se všechno tak náhle změnilo. Asi nikdy nezjistím, proč. Tak rád bych ale znal odpověď… Právě - chtít je krásná vlastnost.

"T-eukie…"

Zastaví se mi srdce. Přestanu hrát a na chvíli zavřu oči. Bojím se! Tak strašně se bojím otočit se a zjistit, že už jsem natolik zoufalý, že si můj mozek vymýšlí něco tak nereálného, jako je… Siwonův hlas.

"Teukie," opět se za mými zády ozve tichý šepot, přesto naléhavý. Srdce se mi roztluče, dech se mi zrychlí. Do očí se mi nahrnou slzy. On… se probral. Dokázal jsem to! Bože, děkuju ti!

"Wonnie, konečně… probudil ses," řeknu tiše a po tvářích mi steče několik slz, opatrně vezmu jeho ruku do té své a podívám se mu do očí. Ač nerad, musím se zvednout a dojít pro doktora.

"Ne, nechoď!" zaprosí černovlásek a já si jen povzdychnu.

"Vrátím se, slibuju ti to…" zašeptám, skloním se k jeho tváři a políbím jej na čelo…

"Prosím…"



Oni tohle nepochopí! Nikdy! Jak jej… jak jej mohou do tohohle nutit? Vždyť jej to bolí! Ničí jej to! Ne! Nenechám to takhle! Dřív, než se jeho šílení příbuzní rozhodnout něco udělat, já to ukončím! Slíbil jsem mu to! Slíbil, že jej toho utrpení zbavím! Není jak… jak by jej mohli uzdravit. Jen těžko pohne hlavou. Ruce ani nohy necítí… Je to člověk, jež by byl do konce života připoutaný k invalidnímu vozíčku. Vím, že to Siwon nechce. Tu bezmoc, tu prosbu v jeho očích nemůžu ignorovat. Teď už ne… Co nejopatrněji otevřu dveře pokoje a ještě tišeji přeběhnu přes chodbu k sesterně. Rozhlédnu se, a když nikoho neuvidím, vklouznu do skladu léků. Musím najít něco…Očima sklouzávám z jednoho boxu na druhý. Sakra! Kdo se má v těch sajrajtech vyznat? Popadnu nějakou krabičku, u které tuším, že by mohla vystačit a otočím se k odchodu, když se za mnou ozve čísi ženský hlas. Ztuhnu. Sakra!

"Leeteuku!" nepatrně se přikrčím, krabičku nepozorovaně zastrčím do kapsy tepláků a otočím se. Jak to teď vysvětlím?

"Sestro, já…" začnu, ale jsem ihned přerušen.

"Elisha…"

"Eh, prosím?" zamrkám trochu nechápavě.

"Říkej mi jménem," řekne a já polknu. Když se ale usměje, tak nějak ze mě strach a nejistota opadne. Proč se na mě dívá, takhle?

"Znám důvod, proč tu jsi…" protne po chvíli ticho a já se kousnu do rtu. Co teď?

"Jdi," kývne hlavou.

"Elisho…" vydechnu překvapeně. To-to-to… nemyslí vážně? Raději jí ale poslechnu, ještě… by si to mohla rozmyslet. Stejně tiše, jak jsem opustil pokoj, se do něj i vrátím. Když zavřu dveře, rychle sáhnu do kapsy, či mi krabička náhodou nevypadla. Oddechnu si. Nic takového se nestalo… Přejdu do koupelny, kde si do sklenky napustím vodu a ihned do sebe hodím většinu obsahu malé lahvičky, kterou jsem vytáhl z oné krabičky. Doufám, že to zafunguje. Trochu se mi zamotá hlava. Takže nejspíš ano…



Malátně se usadím ke klavíru. Rozhodl jsem sem.

"Wonnie, dneska tě zbavím všeho…" zašeptám.

"Ukončíš to? Poslední skladba" špitne mladší, "Jak rád bych si zahrál s tebou Teukie…"

"Mianhae, Siwonnie…"

Pokojem se rozezní melodie, tichá… nikdo kromě všeho živoucího v tomto pokoji ji neslyší… Hraje tiše, nepatrně…avšak k jeho srdci se dostane. Věřím tomu… Když dohraji, zvednu se a přejdu ke stolku, ze kterého vytáhnu papír a tužku… rychle tam napíšu vzkaz a pak se posadím na okraj Siwonovi postele.

"Povíš mi, co se ti doopravdy zdálo?" podívám se na něj s prosbou v očích.

"Jednou se to dozvíš…" řekne pouze a já jen sklopím zrak.

"Děkuju ti. Kdybych tě neměl, musel bych stále žít… Neměj žádný pocit viny, až budeš vést skupinu dál… Mám vás všechny rád, ale… Musí to skončit…" mluví dál. Musím potlačit vzlyky…

"Ne Wonnie… Mýlíš se," zamumlám a on jen nechápavě zamrká řasami.

"Odejdeš, ale já… taky. Odejdu s tebou…" zašeptám, nenechám jej nic říct, přitisknu se svými rty k těm jeho a rukou vypnu přístroje, jež jeho přidržují při životě.

"Miluju tě…" zašeptám…

"Děkuju ti…"



***



"Jste pan Kim Hechul?" zeptá se zdravotní sestra muže, jež postává u dveří, kde… Nemůže tomu uvěřit. Prostě nemůže! Slzy už dávno nemá… Ztratil je, stejně jako ty dva. Ani tolik nevnímá. Zamrká a otočí se na ženu, jež postává vedle něj a snaží se nedívat se na něj. Všechny to zasáhlo… i osoby, jež je neznali.

"Ano, prosím," přikývne mladík, když mu dojde význam slov.

"To je pro vás…" podá mu několikrát přeložený papír a pak odejde. Neměla tu odvahu si to přečíst, i když by ráda věděla, co… ne! Nic ji do toho není!

Heechul se chvíli dívá na svoje jméno napsané na papíru… je to Leeteukovo písmo, pozná ho. Rozechvělými prsty rozevře papír a začne číst… Kdyby měl ještě slzy, rozplakal by se. Proč?



…Vždycky je tu otázka, na kterou by chtěl člověk znát odpověď, kterou však nikdy nedostane… Možná až na konci svého života, všechno pochopí…



Heechule, měl bych ještě jednu prosbu…

Najdi jí… najdi zdravotní sestru Elishu a… poděkuj jí za mě. Je to pro mě moc důležité…



Neohlížej se na nikoho, starej se u kluky ale i o sebe.

Věřím ti..

Leeteuk



Hnědovlasá dívka postává na mostě, pod nímž se snad pod sílou Boha bouří řeka. Dívčiny vlasy se rozevlají a ona roztáhne ruce.

"Konečně svoboda, Siwone… Leeteuku…"

Jako jejich duše, jako anděl strážný…

"Můžu odejít…" usměje se a skočí… Do vody však nedopadne, změní se v písek… stejně pomíjivý, jako všechno ostatní…





"Prosím vás, kde bych našel zdravotní sestru Elishu?" přejde zrzek k recepci. Sestra se podívá do rozpisu, poté do počítače.

"Je mi líto, ale osoba s tímto jménem tu nikdy nepracovala," odpoví a Heechul se pouze zamračí…

"Jak mám poděkovat někomu, kdo neexistuje?"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama