TeukWon | 730 dní

4. dubna 2016 v 10:44 | El Seihyoki |  Super Junior
Hm, tak vám sem dávám jendu z povídek, která není zas tolik smutná a ten konec je ňahahahaha :3 Je to ukeWon.. nojonojo :D když onot o je tady takové sladké :D a taky plánuju (teda minimálně jsem plánovala pokračování :D)





Den první

Ten pocit, když pozoroval staršího muže, jak si balil věci, jej ubíjel. Každou uběhlou minutou promarnil šanci k tomu, aby oné osobě něco řekl. Něco důležitého.

Ale mlčel. Nechtěl zhoršovat situaci. Už tak byla nálada v dormu pochmurná a smutná. Aby taky nebyla… Když odcházel. Jejich vůdce. Jejich lídr.

Park Jungsoo, jeho Leeteuk…

Na dva roky je opouštěl. Ano… i on musel nastoupit do armády. Tedy… nemusel, ale chtěl. Prý by se jinak nemohl stát mužem, kterým už dávno byl. Jen. Asi prostě potřeboval vypadnout od nich. Dělat chvíli něco jiného, než uspokojovat fanynky.

Povzdechl si. Začal mít až moc sentimentální myšlenky. Zakroutil hlavou a přešel k Leeteukovi, aby mu podal několik věcí, pro které jej poslal, přitom se snažil o úsměv. Zdálo se mu, že se mu to povedlo.

"Děkuju ti Wonnie. Měl by sis jít lehnout, už je pozdě…" pousmál se na něj a převzal si od něj věci, které hned naskládal do jedné tašky.

"Nejsem unavený. Chci ti dělat společnost…" nepatrně nafoukl tváře a sedl si na okraj Teukovo postele. Ten jen lehce zakroutil hlavou a přesunul cestovku na zem, pak si k mladšímu přisedl a obejmul ho.

Siwon nemusel nic říct a on stejně přesně věděl, na co myslel. Jak se cítil…

"Vrátím se brzy, uvidíš. Nemusíš si dělat starosti. Vy to tu beze mě vydržíte, tomu věřím…"

A Siwon jen přikývl, v srdci se mu však něco hnulo. Bolest, strach… Nevěděl. Raději mlčel.



Den druhý

Vlastně si ani nepamatoval jak a kdy, ale když se náhle probudil, zjistil, že usnul. Byl stále v lídrově pokoji a venku už svítalo. Rychle se posadil a splašeně se vyhrabal z postele.

Leeteukovy řádně sbalené věci byly pryč.

"Ne…" vydechl bolestně a vyběhl z pokoje, ale nikoho nebylo vidět ani slyšet. Prošel všechny pokoje, ale nikoho nepotkal.

Byt byl prázdný. Nechali ho tam. Zůstal sám.



***



S nikým ten den nemluvil. Byl na ně stále nahněvaný. Nedovolili mu se s Leeteukem rozloučit. Bylo mu jedno, že to mysleli dobře. No, co. Každý byl někdy nemocný. On mě jen blbou chřipku. CHŘIPKU!

Celý den byl zavřený ve svém pokoji a nikoho ne nechtěl vidět. Ani Ryeowooka, jeho nejlepšího přítele. Ten jediný mu rozuměl a znal jeho tajemství. A on… zradil jej. Nevzbudil ho.

Nechtěli, aby se s ním rozloučil?

"Proč?" šeptnul tiše.

On to chápal. Jenže, nechtě si to přiznat. Ano, kdyby stál proti němu a měl by mu říct na dva roky sbohem. Asi by to nezvládl. Určitě by to nezvládl. A on… nechtěl, aby se Leeteuk trápil. Ostatní určitě uronili nějakou slzu, ale on by se tam asi složil. Nejspíš.

Povzdychl si a pohled přesunul z okna na fotku, co měl zarámovanou na nočním stolku.

Byl tam on s ním… Sotva den byl Leeteuk pryč a on už strádal…

"Nevydržím tak dlouho…"



Den čtrnáctý

Dal se vcelku rychle do kupy. Mohl za to Ryeowook, který jej podporoval a hlavně nechtěl vyvolávat zbytečné debaty. Nevěděl, jestli kluci něco tušili nebo tu jeho slabost prostě jen hodili za hlavu, ale i tak se někdy cítil nervózně.

Bral lídrovu nepřítomnost spíše jako takovou dovolenou. Nebo někde, že něco vyřizoval či natáčel… ale myšlenku, že byl v armádě, prostě vytlačil ze své hlavy.

Ani neměl popravdě moc času na něj myslet. Musel pracovat. I mu to tak vyhovovalo. Zrovna se vrátil z hlavní budovy SM společnosti, kam si jel pro texty a hudbu nového alba, co měli začít nahrávat za pár týdnů.

Někdy musel zakroutit hlavou. Bylo to směšné. Říkat, jak moc těžký je to život. Život celebrity, život star. On si ale nějak nemohl stěžovat. Neměl pocit, že by to bylo až tak těžké. Jako fyzicky… Nu, záleželo na situaci.

Ale být takhle v armádě. To bylo něco jiného… Sevřel ruce v pěst. Už to zas dělal. Opět. Myslel na něj. Vážně je to beznadějný případ. Ačkoliv, teď nepropadal žádné depresi, ale pousmál se.

Už Leeteuka nejspíš chápal…

Až nastane jeho chvíle, taky odejde…

Někdy.



Den stý

Byl naivní. Tolik naivní. Byly to sotva tři měsíce a on… nemohl na něj nemyslet. Nebyl jediný den, jediný okamžik, kdyby jeho mysl nezaplavily myšlenky na něj.

On ho miloval.

Tak moc, až to drásalo jeho duši. Nedokázal mu to říct, ani k tomu neměl v tu chvíli příležitost. Nikdy neměl odvahu svěřit mu svoje pocity. Vyznat se mu. Vždy měl moc práce a nechtěl Teuka ještě více zatěžovat…

"Zatěžovat? Siwone, ty si vážně na hlavu. Láska nikoho nezatěžuje!" zakroutil nechápavě hlavou Ryeowook. Siwon si ani neuvědomil, že tu myšlenku vyřkl nahlas. Podíval se mladšímu do tváře, ale hned na to svůj zrak sklopil.

"Nezatěžuje, když milují oba…" zamumlal a Wook si jen povzdychl, objal jej.

"Měl bys mu to nějak dát vědět. Nevím, třeba napsat. Víš, že kluci si s ním dopisují. A mě se už v dopise ptal, jak ti je…" řekl a Won se na něj tázavě podíval. Ryeowook hned pochopil.

"Neboj, nic jsem mu nenapsal. Slíbil jsem ti to, ale… stejně si myslím, že bys to tajit neměl. Neopětovaná láska bolí. Neuvěřitelně. Ale, když nic neuděláš, možná okolo sebe projdete bez povšimnutí…"

"Já nevím, Wookie. Co mu mám napsat? Jak? Já… nenacházím slova, kterými bych mohl vyjádřit svoje myšlenky…" šeptl zoufale, přičemž zavřel oči, jelikož se mu do nich tlačily slzy.

"Piš s láskou. Nepoužívej rozum, ale srdce… to ti napoví."



Den třístý šedesátý pátý

Byl to už rok, co ho viděl naposledy osobně. Měl příležitost k tomu, aby jej viděl, ačkoliv jen z dálky. Jenže… nemohl. Nestihl to, kvůli práci.

Leeteuk měl muzikál. Vojenský… Kluci říkali, že tam byl skvělý a on tomu věřil. On věděl, že jejich lídr je anděl. A to doslova.

Teď seděl na parapetu a díval se z okna. V ruce měl tužku a na koleni měl knížku s papírem s úmyslem, že konečně napíše ten dopis, že se mu vyzná.

Ale jeho myšlenky se sbíhaly špatným směrem. Tedy, jak se to vzalo. Ryeowook mu přeci radil, aby psal, co právě v danou chvíli cítil, nevymýšlel si zbytečně dlouhá a složitá souvětí. Jemu to ale nešlo. Nedokázal napsat ani větu…

Teukie…

Jediné slovo na papíru bylo jeho jméno. Nic víc, nic míň.

Za dvě stě šedesát pět dní nedokázal napsat dopis. Každý večer nad ním přemýšlel, psal si poznámky, jako by chtěl psát knihu… Byl si sám pro sebe k smíchu.

Idiot.

Jenže cítil, že už to musí dokázat. Musí se zbavit jednoho břemene a vzít si na sebe další. Bál se, že když by ten dopis napsal, nakonec by nedokázal jej poslat. Sžíraly by jej další otázky. Jak Teuk zareaguje? Odmítne jej? Ozve se? Bude ho nenávidět? Nebo… nejhorší možná situace: Vysměje se mu?

Zavrtěl hlavou. Ten pohyb dělal častěji, než bylo zdrávo. Tím si jen dokazoval, jak moc na staršího muže myslel. Povzdychl si. Přiložil pero k papíru, ale žádné slovo nedokázal napsat.


Den pěti stý dvacátý

Pro něj to nebyl ten nejbolestivější den v životě. Pro něho ne, ale pro Leeteuka ano. Přišel o svoji rodinu. O svého otce a prarodiče. A takovým způsobem.

Když se to dozvěděl, zhroutil se. Snad ještě víc, než Leeteuk. On byl totiž i přes to všechno silný. Musel… kvůli svojí sestře a matce. A on… byl slaboch. Měl být přece ještě silnější. Musel zatnout zuby. Nechtěl být přítěží, ale podporou.

Tušil, jak moc to muselo Leeteuka ranit. Bolelo jej to za něj. Věděl, že svého otce hluboce miloval a že jeho ztrátu nemohl nijak zmírnit a přesto se o to snažil. Být mu na blízku při posledním loučení. Při obřadu.

Při návratu do armády…

On sám pak ještě dlouho plakal. Tak dlouho. Bez slz, bez povšimnutí. Skryt přede všema. I sám přes sebou.



Den sedmi stý

Měl stažený žaludek. Rty měl rozkousaný do krve. Stál před velkým rozhodnutím. Životním.

"Wookie, já… já to nedokážu. Raději se vraťme. Ten dopis spálím, nebo.. ne. Rovnou tady ho vyhodím do koše…" už se otáčel k odpadkovému koši, co byl u pošty. Mladší jej však nenechal a hned ho zastavil

"Siwone… Neztrácej naději. Neboj se…" lehce a hlavně povzbudivě mu stiskl paži. Siwon nasucho polknul a přikývnul. Místo, aby obálku vhodil do koše, otočil se zpátky ke schránce.

Byla to jen vteřinka, ale jemu to připadalo jako věčnost. Obálka zmizela ve tmě poštovní schránky. Teď nezbývalo nic jiného než čekat…

"Pojďmě… Je mi špatně…" zamumlal Siwon a div vážně neskončil na zemi. Ryeowook jej naštěstí podepřel včas. Vlastně to nějak očekával. Znal staršího chlapce víc než kdokoli jiný. Zdál se být silný, ale přitom byl tak křehký… Někdo, o kterého se musel člověk neustále starat.

Pousmál se a dovedl Wona k lavičce v parku, tam si sedli.

"Vidíš, zvládl si to…"



Den sedmi stý třicátý

Nastal den D. Velký návrat. Návrat lídra skupiny. Jeho tajné lásky.

A on neměl radost.

Tedy, byl šťastný, ale zároveň se bál. Byl to měsíc, co mu napsal dopis. Věděl jistě, že mu došel, ale… odpovědi se nedočkal.

Bylo to horší. Nemohl připravit na obojí - na odmítnutí i vyznání lásky z jeho strany, ale… teď. Nemohl normálně uvažovat. Srdce měl až někde v krku a žaludek sevřený nejistotou.

Chtělo se mu plakat.

Tolik mu chyběl jeho úsměv, jeho přenádherné oči, jeho ojedinělou vůni. Chyběl mu celý. Chtěl slyšet jeho hlas. Cítit jeho kůži… jeho silné paže objímající jeho pas, hladící jeho tvář.


***

Kangin jel pro Leeteuka a všichni ostatní připravovali v dormu uvítací večírek. On se toho nějak nezúčastnil. On byl natolik mimo, že kdyby mu Ryeowook nepomohl, nejspíš by ještě teď byl zachumlaný v posteli a dělal, že spí. Ale maldší věděl, že je to pro něj důležitý den… Musel ho nějak… zkulturnit.



Zhluboka se nadechl, když slyšel odemykání dveří. Náhlý závan větru mu na několik vteřin vzal dech.

Ta vůně.

Ten hlas.

Všichni se s Leeteukem šťastně objímali. Křičeli přes sebe a on… tam vzadu stál s pohledem zabodnutým do svých prstů u nohou.

Nedokázal to. Podívat se na něj. Snažil se zamrkat slzy. Tolik se bál.

Po chvíli všichni ztichli. Cítil jejich pohledy zabodnutých do něho. Ale nejvíc vnímal ten Teukův.

Srdce se mu nejspíš zastavilo.



Leeteuk se se všemi objal. Teda, skoro ze všemi. Rozhlédl se po hale a pak si ho všimnul. Na tváři se mu objevil úsměv. Jiný, než kterým obdařil ostatní. Plný něhy, pochopení a lásky. Chvíli stál na místě. Oči se mu třpytily slzami. Slzami štěstí ne smutku. Pomalu šel k mladšímu chlapci, který na konci chodby přešlapoval z jedné nohy na druhou a přitom v rukou žmoulal lem trička.

"Wonnie…" zašeptal tichoulince. "Podívej se na mě, prosím."

A on ho poslechl. Pomalu zvedl pohled, jedna neposlušná slza mu stekla po tváři.

Byl zmatený.

"Wonnie, srdíčko moje. Už neplakej, prosím. Nechci, abys plakal, ne kvůli mně. Už nikdy. Odpusť mi to. To, že jsem tě tu nechal samotného. Samotného v nejistotě. Jsi hlupáček a já taky… Miluju tě, tolik tě miluju. Chtěl jsem ti to říct hned, jak bych se vrátil. A vlastně to i dělám…" Siwon už přes slzy téměř neviděl, vnímal jenom Teukův hlas, jeho dlaně jemně držící jeho tváře…

"Teukie…" vzlyk z jeho rtů unikl tak rychle.

"Ššš, Wonnie…" Teuk se musel trochu natáhnout, ale nedělalo mu to problém.

Nic jiného, než na tohle nemyslel posledních pár týdnů. Na jeho neodolatelné rty.

"Wonnie, miluji tě…" zašeptal a konečně spojil jejich rty v jejich prvním polibku.

Navždy tě budu milovat…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 4. dubna 2016 v 19:11 | Reagovat

Aňuuu...tohle se mi líbilo už dřív a ani čas nic nezměnil. Stále se mi ta povídka líbí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama